Jak proběhlo loučení s podzimem.
Akce „Přešťovické loučení s podzimem“ pro mě, Hanku a Tomáše začala již ve štvrtek 1.11.2007. Jelikož jsme měli v práci Q poradu ke konci fiskálního roku, tak jsme na chalupu s Hankou a naším čtyřnohým drobečkem dorazili až okolo desáté večerní. Zato Tomáš tam byl již od pěti a jelikož si dovezl „zahřívací“ třicítku plzničky, tak byl již zevnitř slušně zahřátý a my ho našli již v dosti rozjařelém stavu. Jelikož naši milí sousedé nám zatopili a Tomáš přikládal, tak na nás nečekala vymrznutá chalupa, ale již docela příjemné 17 stupňové prostředí. Hned po příjezdu jsem po vzoru Toma natočil také pifko a hned bylo po tom dnu plném honění příjemněji. Čtvrtek pro nás skončil někdy ve dvě v noci a málem s předním náhonem jsme se došplhali nahoru do pokojů. Rata a Qvitta ty se měli, ne jenom, že mají permanentní 4×4, ale nemuseli po schodech nahoru a spali hezky v teple u pece.
Ráno jak to vždy u nás na chalupě při pařbách bývá jsem se probudili již okolo osmé a dohodli se, že Hanku se štěnětami necháme doma a mi s Tomášem vyrazíme koupit něco pro sebe na gril. Už v autě nám bylo jasný, že pro to něco málo na gril jsme měli raději poslat Hanku. V masně z nás pani prodavačka měla docela srandu, ale každopádně se vůbec nezlobila. Nejprve tomáš chtěl asi kilo a půl krkovičky s kostí, když paní vzala takovej kousek a říkala.. Tak toto je 1,2kg, tak tomáš říkal.. „No toho je nějak málo.. dejte mi ještě tenhle kousek“. Nakonec z toho bylo 2,5kg krkovice kterou při pohledu na nás raději rozporcovali na plátky. Pak jsme chtěli trochu jater. „Tenhle kousek.. A támhle ten a ještě tento.. No to by mohlo stačit.“ .. Znělo zadání .. No kupodivu toho bylo jen 1,5 kg. „A paní nemáte skopové na šašlik?“ .. Zanotoval jsem pro změnu já.. „nemáme, ale šašlik by šel udělat ze svíčkové.“ zazněla odpověď. Jenže to jsem si říkal, že by to byla škoda.. A raději jsem navrhl, že si pochutnáme na biftecích. „Kolik plátků chcete?“ ptá se prodavačka .. “ moc ne, takových deset.“ Paní prodavačka vzala celou svíčkovou a začala odměřovat. “ z tohoto kousku udělám tak 12, nechcete i ty dva kousky navíc?“ .. „A tak nám je dejte.“ zazněla odpověď. Nakonec toho bylo zase 2,5kg. Takže z řeznictví jsme odcházeli s nečím malým (6,5kg masa) na gril. Pak už zbývalo nakoupit jen pečivo a bylo hotovo. Po návratu na chalupu jsme se vrhli na přípravu „akční zóny“ jak jsme nazvali chalupu, kde se odehrával večírek. Nejprve jsem roztopili v kamínkách a pak jsme začali nosit nádobí a vybavení ( aqua bar, ledovač, projektor, notebook a repráčky, 100 pivové štěně démona). Toto jsme měli asi okolo 3 hodiny hotové a začali nervy kam koho uložit, jestli přijede doopravdy všech ohlášených 25 lidí. Naštěstí někteří se omluvili a někteří se neomluvili a ani nedorazili. Za chvilku byla tam a nám připadalo, že už je minimálně devět hodin. A přitom bylo sotva šest. Plznička pomalu docházela a mi jsme byly na chalupě stále jen tři.
Konečně dorazilo první auto. Kouďáci a Petra. No hurá, kde jste tak dlouho? … znělo naše přivítání. Koudy měl jedinou starost… kde je pivo.. Mám velkou žízeň. „Pípa s prvním soudkem je stále v kuchyni naší první chalupy, dojdi si natočit, ale nevím nevím jestli tam je ještě celý půllitr“ odpovídám. Ani jsem netušil jak jsem blízko pravdě.. Koudy dotáčí poslední pivo a hned zjišťuje kde je další sud.. “ no kde by byl, jako vždy se chladí v studánce ve sklepě, dojdi pro něj“ a otvírám mu poklop od sklepa. Koudy se vrhá do jámy lvové a bere sud a vytřeští oči.. „Vždyť je prázdnej!!“ zakřičí. „Nedělej si z nás srandu.. „To není možný.. Se snad musel prorazit!“ notujeme s Tomášem. „To budeme muset dojet do Strakonic pro sud nektara“ :( .. Kdo ještě nepil? O Koudy ho se pokouší mdloby. To už se s Tomášem nemůžeme udržet a smějeme se. Sud co byl ve sklepě byl již dávno vypit a zbyl tu jako vzpomínka na poslední akci co tu pořádal brácha, ovšem Koudy nemohl tušit, že by tu byl jeden prázdný sud navíc. Plný sud je již přichystán v akční zóně a čeká jen na pípu. Všichni se baví na Koudyho účet a pomalu se přesouváme. Postupně přijíždí i ostatní účastníci a večírek, který pro nás tři začal už v 11 dopoledne nabírá příjemných obrátek. :) Končíme zase okolo druhé ráno.
Ráno stejně jako předešlého dne se probouzíme již okolo 7:30. Někteří jsou na tom lépe někteří ještě líp. Když jsem zjistil, že oba záchody jsou plný vydal jsem se úprkem do akční zóny, kde snad záchod bude volný. V akční zóně, kde spali Kouďáci a Šimon, mě přivítá klid a Koudy schoulený na židli. Prý je mu nějak moooc dobře. No nechávám mu tam Qvittu a jdu na to vytoužené WéCé. Najednou slyším Šimona a Káťu jak se nějak nahlas probouzí a to vše je doprovázeno Koudyho smíchem. Ano.. Stalo se to co jsem předpokládal. Qvitta se dostala do místnosti, kde spali a bez servítek a dosti nevybíravým způsobem všechny „dva“ probudila. Nejprve se jim párkrát prošla po obličeji a pak se jala je pusinkoval a okusovat.
Po probrání a mírném vystřízlivění jsem naplánoval, že jako poledně-odpolení procházku uděláme v okolí chalupy a zároveň odprovodíme Šimona na vlak. Bylo mi jasné, že když dopředu řeknu kolik nás čeká km, tak by tento nápad neprošel a tak jsem přiznal pouhých 11-12 km s tím, že tam, kde bude Šimon nasedat na vlak je hospůdka, kde posedíme a dáme něco teplého do žaludku. Na vycházku se vydali všichni mimo Petry, která hlídala hlavní tábor. Z Pešťovic jsme se vydali k řece Otavě, kterou jsme překonali přes již dosti rozpadnutý most směrem k obci Hajská. Na poli a loukách za mostem u Artézských studní se Koudy rozhodl pouštět draka. Po prvních desítkách neúspěšných pokusů se Pešlíkovi s Koudym nakonec draka do vzduchu dostat podařilo a dokonce ho dokázali i nějakou tu chvilku ve vzduchu udržet. Tato anabáze nás zdržela na dobrou půl hodinku. Počasí bylo ryze podzimní, chladný vlhký vítr a z poza mraků občas vykouklo sluníčko, které ozářilo nádherně zbarvené listnaté stromy a vysokou trávu a rákosy. Z Hajský jsme se vydali po modré značce do Modlešovic a pak do Čejetic. Bohužel kus cesty vedl přes pole, které naštěstí nebylo zorané, ale uválcované a tak se i s kočárem přes něj dalo jít. Jaké bylo pro nás ale nemilé překvapení, když jsme zjistili, že hospůdka ve které jsme měli dát odpočinak a nacpat si naše hladové břicha je zavřená. Šimon toho moc nelitoval, protože mu za 13 minut jel z nádraží vlak a tak nás opustil. Naše skupinka s dosti rozmrzelými členy se vydala na zpáteční pochod, který již vedl nejkratší možnou trasou po asfaltce přes Štěkeň do Přešťovic.
Mapa
Ve Štěkni pro změnu hospůdka byla otevřená, ale nesměli do ní psi :( . Když už jsme byly skoro u cíle, zjistil Ajda, že ztratil klíče od auta. Začalo se bádat, kde že to je mohl stratit a jako nejpravděpodobnější varianta se jevila cca 2 km čtvereční louky a pole, kde kluci zkoušeli pouštět draka. Takže většina z nás se vydala domu a malá skupinka (Adam, Klárka a Vlasta) se vydala hledat klíče. Šance na to, že ty klíče najdou byla dosti mizerná, ale k radosti všech se jim to podařilo a dorazili do základního tábora asi hodinu po nás. Všichni se po návratu vrhli na přípravu různých pokrmů, aby nasytili v tý době již dosti nahlas kručící žaludky. Po mírném strávení a větší agitaci jsme se z chilout zóny přesunuli zase do akční zóny, kam Ajda přesunul i svou dvanáctistrunku a pak jednu z našich šestistrunek. V průběhu večera dorazil ještě David s Bělou a Roman, kteří se velice rychle aklimatizovali a zapadli do bujaré zábavy. Ajda s Petrou nám hráli a k mému velkému překvapení zpíval i Koudy. Docela brzo došlo pivo a tak jsme se vrhli na kořalku. Na rozdíl od minulého večera, kdy jsme vypili vynikající borovičku, kterou jsem dostal jako dárek na rozloučenou v Bratislavě, jsme tentokrát začali tequilou a pokračovali tulamore dew a k dalším kořalkám jsem se již nedopracoval, jelikož jsem usoudil, že je čas se zdekovat a raději jít spát. Ti co zůstali do závěru, říkali, že to byl povedený večírek, plný dobré muziky, srandy a akce.
Podle jejich ranních výrazů o tom, že večírek byl povedený ani nemohu pochybovat. Po mírném úklidu se začali lidi po skupinkách a autech pozvolna vytrácet a my s Hankou a Qvittou zůstali na chalupě sami. Najednou byl nezvyklí klid. Doufám, že i příští akce se ponese v podobně příjemném duchu.
Jo a kolik, že jsme to nakonec ušli na té sobotní procházce?? .. Moc ne, jen 16 – 17 km.