Akcičky info

O víkendu 21.9.- 23.9. 2007 jsme podnikli cyklovýlet spojený s návštěvou u Pešlíků a též s oslavou Koudyho narozek. Z Bratislavy jsem dorazil výjmečně brzo. Doma jsem byl již okolo páté hodiny odpolední. Následovalo rychlé zabalení všeho potřebného, osobní hygiena a příprava cyklistických věcí včetně vozíku pro náš nový čtyřnohý přírůstek. V sedm hodin jsme s Hankou vyrazili přes Vítkov na Florenc na metro, kterým jsme se dopravili na Zličín, kde nás čekali Kouďáci a Bezušína. Na Vítkově jsme si říkali, že vyvenčíme naší čtyřnohou princeznu a chvíli jí necháme běžet vedle kola, ovšem chvilka se zkrátila ještě na menší chvilku, jelikož.. kdo by to řekl.. Qvitta během 500m znenadání změnila směr a vběhla mi pod kolo. Naštěstí jsem relativně pohotově brzdil a padal a tak jsem jí najel jen mírně na nožku a k radosti všech jsem jí nezlomil ani jednu kostičku (potvrzeno zvěrolékařem, ke kterému Hanka Qvittu v pondělí donesla). Následovalo uklidňování, protože byla docela vyplašená a pak se již jen vezla na vozíku.

Další horkou chvilku jsme zažili na eskalátorech při sjezdu do metra na Florenci. Vozík totiž sjel z jednoho schodu a já jsem měl co dělat jednou rukou udržet kolo a druhou rukou narovnat vozík. Po pár sekundách boje a představ jak se všichni sesuneme a zablokujeme eskalátory se mi to přeci jen podařilo. Na druhých eskalátorech jsme již byli poučení a prvotním cílem bylo najet na schody tak, aby vozík kolama stál na jednom schodu. Do metra jsme se také kupodivu vtěstnali a na Zličín dorazili s půlhodinovým zpožděním. Jak jsem očekával všichni byli překvapený co že to vezu. Koudy nás potěšil, že cestou na Zličín strhl oříšek v náboji zadního kola a díky tomu jede na Kátiným a své s Káťou táhne na laně. K Pešlíkům jsme dorazili po 12 km noční etapě.
Ve Vysokém Újezdě na nás čekalo občerstvení a spousta alkoholu. Pešlík byl překvapenej a potěšenej, že jsme si pořídili štěně, ale jen do chvíle, než si uvědomil jaká masírka ho asi bude čekat od Klárky ve formě.. já chci také psa, i Kůča si psa pořídil. Za což se mu hluboce omlouvám, ale tento boj je již jen mezi Klárkou a jím. (přeji pevné nervy) Večer probíhal ve velkém stylu a když Koudymu dorazilo náhradní kolo, již jsme byly ve velice veselé náladě. Čím více se nám chtělo spát, tím více chodil „Pešl“ okolo a tím více nám nalíval panáky. Nakonec jsme odpadli a spali jak mimina až do rána. Koudy dokonce odpadl tak, že jsme ho ani nepřemisťovali a jen jsem ho přikryli spacákem.
V sobotu nás čekalo přemístnění přes Loděnice, Beroun do Zvíkovce. Cesta do Loděnic byla docela dobrodružná, jelikož z polní cesty se stalo bahení oraniště. Když jsme kus oraniště objížděli lesem podařilo se mi vozík hned převrátit.. naštěstí v malé rychlosti a tak se nic nestalo. V Berouně jsme udělali nákup zásob na jídlo a pití a vyrazili jsme mezi loky a lesy s jen pár vesničkami po cestě. Sem tam jsme jeli i po lesních pěšinkách a čekali nás i tři brody.

Vozík s Qvittou zvládl vše na naprostou 1* hůře jsem to zvládal já.. respektive jen brody, protože druhý a třetí jsem nedokázal projet a zasekl jsem se uprostřed. nezbývalo než se vycvaknout z nášlapů a objetovat suchou obuv. Do Zvíkovce jsme dorazili všichni krásně unavení a spokojení z projeté trasy. Rozdělali jsme v krbu a začali grilovat. Čáru přes rozpočet nám ovšem udělala místní hospoda, která v sobotu měla zavřeno. Nezbývalo nic jiného než se vrhnout na dary a doplnit tekutiny ve formě borovičky, tulamorky a slivovice. Po dvou hodinách po nás dorazil i Šimon, který měl velice zajímavou cestu, jejíž popis od něj zkusím vyzískat a časem doplnit.
Do nedělního mlhou zalitého rána nás probudila Qvitta. Probuzení s výhledem na mlhou zalitý Zvíkovecký kostel, který osvětlovalo vylézající sluníčko, bylo kouzelné. Mlha během dopoledne prohrála svou bitvu se sílícím sluníčkem a my jsme na zpáteční cestu vyráželi již za krásného babího léta. Plán byl jasný.. dojet do Zbirohu, kde nám měl jet vlak a vlakem dojet do Prahy. Ovšem cestou do Zbirohu jsme se zastavili na oběd

a to se nám stalo osudným. I přes stíhací jízdu jsme do Zbirohu na náměstí dorazili v čase, kdy nám za šest minut měl jet vlak a nádraží bylo vzdálené ještě další 4 km. V tuto chvíli jsme si uvědomili, že pokračovat ve stíhací jízdě nemá smysl a místo na nádraží jsme se vydali na opačnou stranu směrem k Zdicím a Berounu. Projeli jsme okolo Točníku a Žebráku a následovali malebným údolím ke Zdicím, kde jsem se rozhodli, že než čekat na vlak, který jede jen do Berouna pojedeme ještě dál po vlastní ose.
V Berouně jsme nasedli do „Panťáku“ a všichni krásně sedření jsme se těšili na to až budeme v cíli. Jen Pešlík si užil ještě 15 km šlapání a z toho cca 10 km do kopce. Já s Hankou jsme si vyšlápli jen „Vítkov“, kde jsme zase nechali Qvittu proběhnout. Jaké bylo pro nás překvapení, že Qvitta po cca 1 km pěšky začala pokníkávat a vrhat na vozík. Dobrovolně si tam nalezla a nechala se odvézt až domu. Jsem rád, že se jí jízda ve vozíku ani po cca 130 km nezprotivila a že se v něm nebojí. Uvidíme jak naše trojice zvládne jarní výlet, do Bukovských vrchů na severovýchodě Slovenska, který začínám již plánovat. Jisté je jen jedno. Přes zimu budu muset dost trénovat, abych byl připraven na větší zátěž, kterou bude reprezentovat 10kg vozík a cca 12 kg Qvitta.

Fotky z tohoto víkendu najdete v galerii.