Tři dny před odjezdem se přihlásil ještě jeden zájemce. A kdo jiný to mohl být než Petr Bezucha ;) Lístky si naštěstí sháněl sám, na mě zbylo jen doobjednání trička a doobtelefonování ostatních účastníků kdo že to veme Peťu do stanu. Řešní bylo jednoduché… Peťa bude ve stanu u Davídka, Roman se Šimonem a Koudy s Kachnou. Aby toho nebylo málo, ve středu v nosi volal Šimon, že se nemůže zůčastnit, protože jeho kolega zkončil v nemocnici a on musí udělat práci za něj. Takže nastala další várka telefonů, kvůli přeskupení lidí ve stanech. Nakonec bylo rozdělení ve stanech následující: já a Hanka, Peťa s Koudym a Kachnou a Davídek s Romanem. Na nádraží měli dorazit všichni včetně Šimona, který pod vidinou pozdějšího příjezdu si měl přebrat od Petra jízdenku a od Romana stan. Ale jako vždy něrkdo čekal jinde než měl (Petr), někdo přijel pozdě a čekal rovnou u vlaku (Roman). Takže Šimon si vzal Petra jízdenku, ale díky tomu, že roman se stanem byl až u vlaku tak jsme na stan zapoměli. Šimon nám popřál šťastnou cestu a vyrazil domu. My jsme se vydali za Romanem a až u vlaku jsme zjistili, že nám právě přebývá jeden stan. Snaha se Šimonovi dovolat se zdála jako marná.. protože nezvedal telefon. Až po pátém telefonátu se ozval.. už byl v tramvaji, ale co by pro nás neudělal.. a vrátil se.. stihl to za pět minut dvanáct.
Přivítání ve vlaku bylo velice příjemné. Kupé byly čisté a dosti prostorné. Jen Pohled na Petra nebyl moc optimistický, protože teprve teď začal zjišťovat, že sebou má vézt jídlo, dostatečné množství vody a že vlastně budeme jen v přírodě a terén bude dosti náročný. Mimo toho si ještě zapoměl helmu. Po chvíli všichni vybalili občerstvení a začali pojídat.. Tuto disciplínu vyhrál s přehledem budoucí taťka Roman, který vybalil plný ešus guláše. Joj.. má to ale hodnou ženu. Po chvíli popíjení jsme rozestlali lehátka a usnuli. Probuzení bylo dosti šílené a nešetrné. Zabušení na skleněné dveře kupé nějakým kovovým předmětem za doprovodu dosti hlasitého volání „Celní kontrola otevřete“. Jelikož té slivovice bylo dost, tak nám chvíli trvalo, než jsme přišli na to co se děje a než jsme vyndali naše doklady. Po tomto šoku se dosti blbě usínalo. Ráno nás zastihlo v Liptovském Mikuláši. Výhled na zasněžené Tatry byl impozantní. Do Humeného jsme přijeli v 9:31 docela odpočatí a natěšený na kola. Před jízdou ovšem bylo nutné navštívit potraviny a nakoupit vodu .. někdo nakupoval i veškeré jídlo.
První kilometry vedli do kopce a tak Humenné za zády nám mirelo relativně pomalu. Ale kupodivu nás první kopec docela slušně rozjel a k Dukelskému průsmyku jsme se blížili závratnou průměrnou rychlostí okolo 20km/h. Sluníčko nás opalovalo hlavně z levé strany a tak večer většina osazenstva měla přismahnuté levé lítko a ruku. Projížděli jsme několika vesnicema, kde podle mapy měla být hospoda. Někde hospoda vůbec nebyla, někde byla zavřená a ty co měli otevřeno, tak nevařili a nabídku měli dosti omezenou na pivo (Šáriš), brambůrky a pár limonád. Takže první vaření bylo v kopci nad pravoslavným kostelíkem s krásným výhledem do údolí. Tábořiště jsme rozbalili po cca 56 km v blízkosti studánky krytí potokem a houštím, které rostlo na břehu. Potok byl nádherně čistý a schlazení nateklých nohou a opláchnutí spoceného těla působylo dosti blahodárně.
Druhý den nás ráno přivýtalo mírně pod mrakem a pár kapkami. Po zbalení jsme se zastavili u studánky a nabrali zásoby vody. Na Duklu jsme to měli okolo 20 km. Po prvním pořádném kopci se pár kaper změnilo v poprchání a posléze v déšť. Když jsme vyjeli konečně na Hlavní cestu s hladkým asfaltem a posledním stoupáním na Dukelský průsmyk, Roman pýchnul duši. Byl to první defekt a rozhodně ne poslední. Po bleskové výměně jsme vystoupali před Hraniční přechod, kde nás přivýtala restauracia, kde k našemu velikému a milému překvapení dokonce vařili. Jídlo bylo vynikající a pánové od vedlejšíhostolu to vzali z jedné vody načisto a dali si hned dvě porce. No asi tušili, že budou potřebovat hooodně energie, protože jsme se rozhodli nejet po asfaltkách přes Polsko, ale jet po červené turistické hraniční značce. A jelikož déšť neustával, tak sjízdná cestička se proměňovala v slušné blátivé kluziště, které znesnadňovalo výjezdy. 15 km tímto terénem nás dosti vyčerpalo a duševně zdeptalo, takže jsme se ubytovali hned na polsko slovenských hranicích hned vedle přechodu. Naštěstí tam byl přístřešek, ve kterém jsme mohli dát sušit prádlo, sice se nepodařilo usušit vše, ale alespoň částečně jsme uschnuli.
Ráno nás čekal příjemný sjezd do města Mezilaborce, kde jsme dokoupili zásoby a také naplnili břicha v místní restauraci. Někteří zase dvouma porcema. Ještě před Mezilaborcemi jsme se zastavili na občerstvení v hospůdce a já s Koudy a Romanem si dali MTB vlořku. Deseti kilometrový okruh v jílovitém blátivém terénu. 4,5 km jsme stoupali do kopců a to celých 50 minut. Kola zalepená a pomalu se ani netočila. Byly jsme dosti utahaní a moc dobré nálady také nevládlo, ovšem následující sjezd to vše změnil. Nálada se rychle zvedla stejně jako hladina adrenalinu. Dole jsme byly za cca deset minut. Roman sjezd vyhrál a dostal pivečko. Koudy sebou seknul ve 40km rychlosti hezky do měkkého jílu tak se mu naštěstí nic nestalo a dojel druhý .. no hold pánové doopravdy nemaj pud sebezáchovy. Já jsem si to jel více na pohodu, ale přes to mi nějakým záhadným způsobem přestala brzdit zadní brzda a už jsem ležel na stejném místě jako Koudy. když jsem sebou v zápětí švihl znodu.. ještě aby ne, když na blátě ve sjezdu fungovala jen přední brzda, tak jsem zjistilm, že mi neprasklo lanko, ale „jen“ vyskočil bovden z držáčků.. po nasazení do správný pozice zase vše fungovalo na výbornou. Z Mezilaborců jsme pokračovali dále podle vytičené trasy. (Roman zase píchnul) Tentokráte se nám nepodařilo najít místo na spaní hned na poprvé a museli jsme ho hledat delší dobu. Nalezli jsme ho v rokli za vesnicí Hostovice. Nejprve jsme muslei, ale projet místní skládkou. Údolí bylo malebné. V klidu jsme si uvařili a zalezli se schovat do stanů před deštěm. Až ránojsme zjistili, že ve zdejším kraji jsou již běžně medvědi. Naštěstí na nás a hlavně naše potraviny nenarazili a tak noc proběhla klidně.
V pondělí jsme se roztrhli na dvě party. Petr a Davídek vyrazili lehčí trasou po asfaltu směr Snina a pak do zaniklé obce Ruská. Zbytek vyrazil po předem naplánované trase přes Osadné do Polska a přes polskou stranu na sedlo Ruské a dolu do zaniklé vesnice, kde jsme se měli setkat. Stoupání k hranicím bylo ze začátku velice příjemné. Lesní cesta docela kvalitního povrchu vedla roklí do mírného kopce. Tušili jsme že ke konci nás čeká dva kilometry prudké stoupání, ale už jsme netušili, že stoupání nebude po široké lesní cestě, ale po dosti rozbláceném turistickém chodníčku. Většinu trasy jsme tlačili. Jediné co nás povzbuzovalo, bylo sluníčko vykukující zpoza mraků a pak vidina, že nás určitě čeká příjemný sjezd. Nahoře nás čekalo překvapení ve formě velice udržované železniční stanice. Jezdí tam z Poské strany úzkokolejka. A také otevřená hospůdka s Kozlem v plechovce. Po odpočinku jsme vyrazili podél tratě k cyklostezce co nás dovedla okolo milířů na výrobu dřevěného uhlí, až do sedla Ruská. Cestou nás čekalo ještě jedno slušné stoupání a sjezd, ve kterém Romanovi ulítla z nosiče brašna. Naštěstí nikomu nevlítla pod kola a ani Romana to moc nerozházelo. Dokonce se nám jí podařilo provizorně přidělat a světe div se.. držela lépe než na originálních úchytech. Po tomto sjezdu jsme začali stoupat po hladké asfaltce na již zmíňené sedlo Ruské, kde měl být turistický přechod. V půlce kopce jsme dali pauzu, aby nás dojeli opozdilci.. a Háňa přijela s informací, že Roman zase píchnul. Koudymu se na obličeji rozlil úsměv, konečně někdo kdo ničí věci víc než on. :) Na přechodu na nás čekali dva celníci, který pečlivě zkontrolovali, jestli můžeme do Slovenské republiky. Při pohledu na slovenskou stranu nám zaplesalo srdce.. někam tam dolu do údolí máme sjet.. ale kudy.. asfaltka za závorou nepokračovala a pokračoval jen trávník. Až při druhém pohledu jsme našli lesní cestu co nás dovedla přes poloniny dolu do vesnice, kde jsme se setkali s „odpadlíky“, kteří tam byly hodinu před námi a ujeli o pár kilometrů víc. Vyrazili jsme najít oficiální tábořiště. A kupodivu i našli. První noc legálně. Postavili stany a vrhli se do vaření. Dokonce se nám podailo i rozdělat oheň což bylo kvůli výskytu medvědů a vlků velice pozitivní. Všichni zbalili jídlo do tašek tak, aby se dalo mimo tábořiště pověsit na strom. Špinavé ešusi a utěrky jsme nechali ležet v dostatečné vzdálenosti od stanů. Roman jakožto horolezec vylezl na strom a začal umysťovat jídlo dostatečně vysoko. Když bylo vše pověšené objevil se Petr, že ještě má jídlo ve stanu.. tak roman na stromě vysel ještě dalších deset minut. Kachna na nás křičela ať mu dáme dost času, aby na nic nezapoměl.. Petr donesl svou igelitku.. pověsili jsme jína stroma šli se ohřát k ohni. Na obloze nebyl ani mráček a Koudy s Romanem se začali špičkovat, že budou spát pod širákem. Káťa z toho byla docela nešťastná… vše završil Peťa, když jsme šli spát a chtěl si vzít čisté ponožky a zjistil, že ta igelitka co má ve stanu je plná jídla a fusekle vysí pět metrů nad zemí. Kachna se neubráníla a vyhrkla..koudy já chci spát vedle pořádnýho chlapa a ne vedle.vedle takovýho kokota. Petr jídlo odnesl k špinavým ešusům a zalezl do stanu. Koudy s Romanem spali pod širákem mezi stanama. V noci prý moc nespali – nelíbili se jim zvuky co vydával les :).
Poslední probuzení bylo do svěžího rána s polojasou oblohou. Po obvyklích raních rituálech jsme se vydali na cestu směr Humenné. Čekala nás nádherná jízda skoro desetikilometrová z pozvolného kopce. Když nastali zase kopečky objevil se problém.. a kupodivu ne na Romanově kole, ale na Petrovo. Roztrhl řetěz a utrhl přehazovačku. Naštěstí neutrhl držák přehazovačky a tak mohla přijít na řadu náhradní alivio co sebou vezl Roman. Narovnat uchycení přehazovačky se mám úplně nepovedlo a jelikož Petr měl původní a už dost jeté bovdeny a lanko absolutně roztřepené tak to ani moc nevadilo. Lanko jsme napnuli od posledního držáku bovdenu.. přehazovačku nastavili na prostřední kolečko.. a jelikož dokázala řetěz napínat, tak se dalo přehazovat alespoň na tácech. Zdržení to bylo bezmála hodinové se šťastným koncem. Když se Petr dověděl, že díky jeho zdržení nebude zastávka v Snině na oběd a přijde o gulášek se šesti, tak nasadil do té doby nevídané tempo a rychlostí pohybující se mezi 25 – 30km/h upaloval ke zmíňené hospodě. Kupodivu jsme mu stačili a na čele naší skupinku jela Hanka a táhla nás sebou. V Hospůdce jsme byly díky tomuto výkonu velice rychle a dopřáli jsme si několik piv a jídlo. Ze Sniny jsme do Humenného pokračovali již mírnějším tempem.. mezi 18-25 km/h a tak jsme na nádraží dorazili se 4 hodinovou rezervou. Našli jsme VAPku, kde nám opláchli kola od nánosu bláta a pak jsme zapadli na zahrádku v blízkosti nádraží. Piv jsme do odjezdu zvládli pěknou řádku.
Kola jsme naložili bez větších problémů a skupinka se vřítila do vlaku, aniž by věděli do kterého kupé má kdo jít. Tuto cestu jsme měli jet já, Hanka, Koudy a Kachna v jednom kupé a David, Roman a Petr v druhém, s tím, že měl knim nastoupit někdo další. No samozřejmě se kupé prohodili a kluci na můj razantní nátlak se sekli a nechtěli si kupé prohodit. Z toho jsme samozřejmě měli největší průser já s Koudym, protože naše děvčata nám to dávali pěkně sežrat. Do toho se Peťa zul..a bylo dokonáno.. zamořil půl vlaku… a snažil se pověsit ponožky v kupé aby vyvětrali… a kupodivu se vyvětrali… putovali záhy skrz chodbičku a okno mimo vlak .. momentálně chemici likvidují nějaký toxický odpad kousek za Humenným. :) Nakonec se vše uklidnilo a rozdělení v kupé bylo tak jak bylo původně naplánované.
„Expedice“ byla z mého pohledu perfektní v krásné přírodě a odpovídala tomu co jsem očekával, což mne jako organizátora potěšilo, protože jsem nikdy v této končině nebyl a při plánování jsem vycházel pouze z informací nalezených na internetu a v mapách. V brzké době snad dodám další fotografie a některé z nich začlením i do textu :)